Ztracená...

12. dubna 2017 v 11:42 |  články

...a nalezená

Taky máte občas pocit že nevíte čí jste, co chcete a co byste měli dělat? Tohle všechno je asi v pořádku do určitého věku, ale kdy přijde ten pocit, že víte přesně co chcete. V kolika letech si můžeme být jistí, že tohle je naše "věc". A můžume vůbec dospět k tomu abychom si byli jistí, že "tohle" je to co chceme?

Už jako malá jsem v hlavě měla pár věcí, který jsem chtěla od těch úplně malých až po ty velký. Docela dlouhou dobu mi vydrželo, že jsem chtěla být veterinář, asi tak do 14, než přisla doba se rozhodnout kam chci na školu, pak jsem neměla nejmenší tušení a tak se svezla s lidma který jsem znala, protože jsem si nedovedla představit jít někam, kde nikoho neznám. A tak jsem se přihlásila na zdravotní školu do Ústí, původně na zubního laboranta, ale tam mě nevzali a nevzali mě ani na druhej obor co jsem si vybrala, zachranila mě asi samotná zdrávka, když mi napsali, že vědí, že jsem se hlásila jinam, ale že mají volno na zdravotním laborantovi a tak jsem to vzala. Spadlo mi to do klína úplně náhodou, ale vlastně mě to docela bavilo. Jenže pak přišla doba kdy jsem nevěděla nic a utekla ze školy. Pak přišlo pár dost těžkých let, kdy jsem neměla tušení o ničem a jen tak se flákala.
Toho dalšího vás ušetřím, nebylo to totiž nic extra a nic čím by se jeden chlubil.

Pak mě ale něco osvítilo a já si usmyslela, že se přestěhuju do Anglie, bez jakékoli znalosti angličtiny. A to mě asi zachránilo a obrátilo můj život zase tím správným směrem. Naučila jsem se jazyk a začala vydělávat a dodělala si školu. Ale jak asi všichni víte nikdy nic není na věky a tak mi za pár měsíců nebylo dost ani to a byla jsem přesvědčená, že to jak dosáhnout vrcholu v Anglii je začít dělat pro nějakou anglickou firmu - a protože mám ráda letiště vyhráli to British Airways.
Neptejte se proč, sama tomu nerozumím. Vlastně to byla taková náhoda... Zase jsem jednou přišla z práce spravedlivě nasraná a začala se rozčilovat, že už tam nezůstanu ani minutu a začala hledat práci. Narazila jsem na British Airways a už to bylo - tak vznikla moje posledlost pro ně pracovat.

Přibližně 3 roky zpátky jsem to zkusila poprvé se tam přihlásit. práce na letišti je úplně jiná než jakákoli jiná práce, letiště je úplně jinej svět. Tohle měla být práce v jejich call centru, takže ne přímo na letišti, ale já si stejně vzala do hlavy že to je vrchol Anglie, pro mě, jako pro někoho, kdo se tady nenarodil a vlastně nevadí, že to není práce přímo na letišti, protože jsou to aerolinky a to má na letiště blízko. Šla jsem na pohovor a ne jednou, ale dvakrát. Vždycky se dostala až do posledního kola ale pak mi řekli, že nemají zájem. Připadala jsem si tak nějak ztracená, nevěděla jsem co budu dělat a hlavně co chci dělat. Vymyslela jsem si to sama a sama se dostala do deprese, že když mě nevzali, je to jako konec světa, protože co teď budu vlastně dělat? Ani jsem nevěděla proč zrovna tuhle práci, nemám ráda mluvit s cízíma lidma po telefonu...Ale prostě jsem si to vzala do hlavy a chtěla si dokázat že tu práci dostanu. A pak přišla nabídka od Emirates. Na stejnou práci a tak jsem si řekla, že to zkusim, teď jsou to přibližně 3 měsíce co jsem tam začala, ale došlo mi, že mi šlo spíš o ten pocit dokázat si, že na to mám a ta hlavní myšlenka byla práce pro něco čistě anglického, takže práce pro Emirates i když to byla stejná práce jako pro BA, uplně ztrácela smysl a tak jsem se zase začala cítit ztracená.
Už mi bude skoro třicet a já pořád nevím co bych měla dělat.

Už mi zbývají jen dva měsíce dodělat college a tak jsem si říkala že je možná čas na to dodělat si vysokou, ale najednou mi prošlo hlavou jestli to není zbytečný, vždyť já nevím co chci dělat.

A tak jsem se rozhodla, že se nenechám utopit v těch ponurých myšlenkách a pokud něco chci musím na tom pracovat a snít ve velkým, sice si nemůžu dovolit odejít od Emirates, asi nemusím vysvětlovat že peníze se hodí, ale to mi nezabrání abych dělala to co je mým snem už dost dlouho. Byl to ovšem jen sen a tak jsem se bála do toho jít naplno a konečně s tím začít. Nepovzbudilo mě ani to, když se mě taťka snažil postavit zase zpátky na zem, protože on je vždycky ten co mě krotí a dává mi nahlídnout do skutečného světa, kdykoli jsem moc vysoko otevře dveře z mého vysněného světa a ukáže mi jak se věci mají. A tak mi řekl, že tam venku je spousta lidí co to chce taky a jsou lepší než já, mají víc zkušeností a víc finančních prostředků ale já mám jednu věc co nemají všichni... Dokážu snít ve velkym! A tak otvírám svoje foto studio a píšu knížku, protože PROČ NE!

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama