Budoucnost? Nejistá.

27. května 2012 v 19:37 |  Au-pair

Šestý týden

Tak šestý a konečně poslední týden. Nebudu říkat, že v Anglii, ačkoliv zítra letím z Birminghamu do Prahy, mám v plánu se určitě vrátit. Ale víte jak to bývá s plány. Chci se vrátit, i když to bylo těžký a tak všechno, stále mám pocit, že v Anglii je pro mě život lehčí než v ČR, že by se tady mohlo všechno obrátit k lepšímu. Nic mě tady nepojí s ním, nic mi ho nepřipomíná. Jakoby existoval jen v mé hlavě. Nemůžu se dočkat až zase všechny uvidím. Není to stesk, jen nostalgie, vždycky pro mě bude domov ČESKÁ REPUBLIKA ať budu kdekoli na světě ráda se tam budu vracet.
Praha je moje město.


Nedávno jsem na jednom blogu četla, že člověk přijde na to kdo u něj zůstal, když odjede pryč na dlouhou dobu. Já jsem pryč 6 týdnů, ale mám pocit, že z těch všech lidí zbylo jen málo těch co zůstali. Dokonce i ti do kterých bych to nikdy neřekla jsou pryč. Ano je to smutné zjistit, že to tak opravdu je, když někoho nevídáte jako by nebyl. Ráda bych věřila, že to není pravda, že existuje láska nebo přátelství, které překoná naprosto všechno, každou překážku a dálku. Jestli máte zkušenosti, napište, budu jedině ráda, když zjistím že na světě pořád ještě existují lidé pro které je přátelství všechno.
Od pondělí jsem se nemohla dočkat konce týdne. V hlavě jsem měla jen jednu myšlenku: "To nemůžu přežít." Přežila jsem. Mrkající Každý den mi přišel strašně dlouhý. Pořád jsem jen čekala. Až vypadnou do školy, až se vrátí, až bude večeře až půjdou spát a večer, když se mi povedlo dostat je do postele říkala jsem si ještě 4x, ještě 3x. Všechno mě tu s*alo mnohem víc, než kdy dřív. Všude bordel, kluci neposlouchali, pochcaný prkýnko na záchodě, všechno jako by bylo tisíckrát horší. Najednou jsem viděla všechno co jsem se snažila přehlížet. Napadlo mě, že ten poslední týden bude nejlepší, budu vědět, že je poslední a tak se nebudu muset s ničím rozčilovat. Ale to bych asi musela být jinde.
Ani nevím jestli už jsem psala o tom drama, co se tady odehrálo. Když jsem byla v parku s dětma (se všema čtyřma) hráli fotbal. Seděla jsem asi tak 6 metrů od nich. Najednou řev a jeden přišel že se praštil do prstu a hrozně ho to bolí. Sedl si ke mně a zůstal tam snad dvě hodiny. Vůbec nemluvil jen seděl vedle mě a občas zvedl oči, aby se na mě podíval. Je mu šest a myslím, že to tady má nejtěžší. Je trochu pomalejší a je to takový otloukánech všech. Nejen těch dětí ale rodičů, jsou na něj dost zlý, teda alespoň podle mých měřítek. No a najednou se jeden zřítil k zemi a začal řvát jako by mu někdo utrhl nohu. Chvíli se tam povaloval a když jsem se ptala co je vůbec na mě nereagoval, dělá to často, prostě když se mu zrovna nechce, ignoruje mě. Nechala jsem to být, protože za chvíli už zase seděl a byl v klidu. Pak zkusil vstát a začal nanovo. Lekla jsem se, i když jsem byla přesvědčená, že similuje.... Už jsme měli jít domů, ale on že nemůže. Tak jsem vzala telefon a volám HD aby přijel že Don nemůže chodit. Přijel i když si dal na čas a ptal se co se stalo. Já že nevím, protože jsem to neviděla. Další otázka samozřejmě byla kde jsem teda byla já když jsem to neviděla. Asi si myslel, že jsem si za rohem dávala jointa, no asi si mě spletl se sebou. Chvíli tam stál, koukal a vyptával se Dona co se stalo. Že teda zavolá sanitku, když nemůže chodit. Volal, čekali jsme, nepřijeli. Nakonec ho naložil do auta a odvezl sám. Já jsem zatím smečku připravila na večeři a na spaní. Pak se vrátili a že je to prý ok. Nic s tou nohou nemá. No, nezabili byste ho? Já jsem teda měla sto chutí ho něčím pořádně praštit. I když se mi ulevilo.
Pak šlo všechno jakž takž. Jako vždycky dělala jsem tak 14 - 16 hodin denně. O to byl ten týden delší. Ve čtvrtek jsem připomněla HM že v pondělí odjíždím. Čekala jsem výbuch atomovky, ale řekla jen v pohodě. Byla jsem v šoku. Asi ji mimozemšťani udělali lobotomii, protože byla celý týden v pohodě, dokonce se mnou mluvila víc než kdykoli jindy. Tak mě napadlo, jestli to celou dobu neměla v plánu, abych prostě odešla sama, jen to nechtěla být ona kdo to navrhne. HD se mi asi vyhýbal. Vůbec se mnou nemluvil jen se na mě pořád tak divně díval. Nebo je to jen v mé hlavě, kdo ví. Aby ne, když jediné na co jsem myslela vždycky když jsem ho viděla bylo jak na mě šmatá. Křičící
A teď je to tady, zítra mě čeká cesta busem, vlakem a zase vlakem na letiště. Mám strach, ale zároveň se hrozně těším. Nejhorší asi bude dostat kufr do letadla. Trochu.... hodně jsem nakupovala, takže mám teď kufr a tašku, doufám že to nebude mít moc přes limit, protože jinak mi asi hrábne, nemůžu to tady ani zvážit. No a příruční, taky se budu modlit aby nebyl moc těžkej a pustili mě s tím do letadla. Přejte mi štěstí, budu ho potřebovat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama