HENRI CARTIER-BRESSON - život

8. září 2011 v 20:40 |  články
Henri Cartier-Bresson - Biography
BIOGRAPHY

* 22.srpen 1908 ve městě Chanteloup-en-Brie asi 25 km od Paříže
† 3.srpen 2004
Francouzský fotograf a zakladatel moderní fotožurnalistiky. Jeho strhující tvorba dodnes ovlivňuje mnoho fotografů.

Otec vlastnil textilní továrnu a matka obchodoval s bavlnou a vlastnila rozsáhlé pozemky v Normandii, kde strávil Henri část dětství. Oba rodiče předpokládali, že se Henri vrhne do rodinného podniku, ale raději měl umění. Když jako dítě dostal od otce fotoaparát Box brownie
fotil všechno co mu přišlo před objektiv, včetně všech čtyř sourozenců. Kromě fotografie ho fascinovalo i malířství s kterým mu pomohl jeho strýc Louise. Zasvětil ho do základů olejomalby. Jeho lekce netrvaly dlouho, Louise umírá v první světové válce. Celá Henriho rodina ho v jeho zájmu o umění podporovala.
Vystudoval významnou katolickou školu v Paříži École Fénelon.
V 19-ti letech (1927) získal stipendium na soukromé umělecké škole Lhote Academy, kubistického malíře a sochaře, uměleckého kritika a propagátora moderního umění André Lhoteho. Současně studoval malířství u portrétisty Jacquese Emile Blanche. Čte klasiky - Dostojevskij, Shopenhauer, Rimbaud, Nietzsche, Freud, Proust, W.F. Hegel, Engels, Marx a další.
André bral své žáky do galerií v Paříži, aby studovali díla klasických i moderních umělců. Přesto, že Henri k Andrému vzhlížel, postupně začíná nesouhlasit s Andrého přístupem k umění. Jeho velké teoretické znalosti umění mu později pomohou s problémy s kompozicí.
Ve 20.letech minulého století přišlo surrealistické hnutí a s ním i nové pojetí umění a fotografie. Surrealismus byl pro Henriho fascinující. Vydává se vlastní cestou, ale nedaří se mu, ani jeho vědomosti mu nepomohly najít cestu k vyjádření "onoho" ve svých dílech. Jeho fotografie nejsou takové jaké by si je přál. Frustrovaný z neúspěchu postupně zničil velkou část svých děl.
V letechc 1928 - 1929 navštěvoval univerzitu v Cambridgi, kde studoval anglické umění a literaturu. V roce 1930 nastoupil povinnou vojenskou službu v Le Bourget nedaleko Paříže. Po absolvování vojenské služby pod vlivem knihy Josepha Conrada Srdce temnoty odjíždí hledat štěstí do Afriky na Pobřeží slonoviny, kde se živí jako lovec. Onemocněl malárií, jeho stav byl natolik vážný, že dává instrukce ke svému pohřbu a píše dědečkovi, žádá, aby mohl být pohřben v Normandii. Jeho stav se ale zlepší a Henri se vrací do Francie. Přestože s sebou má malý fotoaparát, menší než Box Brownie, tropické podnebí přežije jen sedm fotografií

Po návratu do Francie se zotavuje v Marseille. Do rukou se mu dostává fotografie maďarského reportéra Martina Munkácsiho, která ho natolik uchvátila, že se naplno začíná věnovat focení. Pořídil si svůj první fotoaparát Leica s 50mm objektivem, kterou popisuje jako svoje externí oko.
Fotografoval v Berlíně, Bruselu, Varšavě, Praze, Budapešti, Madridu a dalších velkých městech.
1932 - v galerii Julien Levy v NY poprvé vystaveny Henriho fotografie a později v Ateneo Clubu v Madridu.
Ve stejné roce potkává Henri polského intelektuála a fotografa Davida Szymina "Chim" (později známého jako Davida Seymoura), měli mnoho společného. Díky Davidovi se seznamuje s maďarským fotografem Endre Friedmannem, který si později změnil jméno na Robert Capa. Společně sdíleli společný ateliér.

1934 - odjel do Mexika s etnografickou expedicí a v roce 1935 vystavoval své fotografie společně s Manuelem Alvarezem Bravo v Palacio de Bellas Artes de Mexico, část roku '35 trávil v USA, kde poprvé fotografuje NY. Zde také poprvé experimentuje s filmem, jako asistent Paula Stranda. V roce 1936 se podílel na filmu Jeana Renoira "A Day In The Country" jako 2.asistent.
1937 - natočil svůj první dokumentární film z prostředí španělských nemocnic o lékařích a zraněných v době španělské občanské války "Return to Life". A oženil se s tanečnicí jávského původu Ratnou Mohini. Až do roku '39 pracoval jako fotograf pro francouzský komunistický večerník Ce Soir. Společně s Chimem a Capou se sice cítili jako levičáci, ale do komunistické strany nikdy nevstoupili.

Vstoupil do francouzské armády. V roce 1940 ho zajali Němci a strávil 35 měsíců v zajateckém táboře, než se mu na třetí pokus v únoru '43 povedlo uprchnout. Skrývá se na farmě v Touraine, kterou opustil po získání falešných dokladů. Jeho první kroky vedou k poli nedaleko Vosges, kde ukryl svou milovanou Leicu. Po návratu do Francie pracoval pro MNPGD, tajnou organizaci poskytující pomoc zajatcům a uprchlíkům.
Spolu s dalšími fotografy dokumentuje osvobození Paříže. Po uzavření příměří byl požádán Americkým úřadem pro válečné informace o natočení dokumentu "The Return" o návratu válečných vězňů a uprchlíků. Pro edici Braun pořídil sérii fotografických portrétů známých umělců a spisovatelů (Matisse, Picassa, Braqua, Bonnarda, Claudela, Rouaulta a dalších). Během roku 1946 spolupracoval na přípravě retrospektivní výstavy svých prací pro Muzeum moderního umění (MoMA) v New Yorku (v USA byl po válce považován za mrtvého) a cestoval po státech společně s Johnem Malcolmem Brinninem.
Na jaře roku 1947 založil společně s Robertem Capou, Davidem Seymourem, Williamem Vandivertem a Georgem Rodgerem uměleckou agenturu Magnum Photos - stala se pověstnou, zaměstnávala mnohé velké talenty a v jejich databázi bylo přes milion fotografií od roku 1930. Magnum Photos dodávala pro světový tisk aktuální reportážní fotografie.
V letech 1948-50 trávil cestováním po Indii, Číně a Indonésii. Fotografoval pohřeb Mahátma Gándhího, čínskou občanskou válku, boj o nezávislost v Indonésii.
1952 - vydal svou první publikaci "The Decisive Moment", která obsahuje 126 fotografií. Byl prvním fotografem západního bloku, který mohl volně fotografovat v SSSR.
V roce 1955 poprvé vystavoval své dokumentární fotografie ve Francii v Pavillon de Marsan v Louvru, výstava putovala po celém světě.
1958-67 znovu navštívil Čínu, Mexiko, poprvé také zavítal na Kubu, do Japonska a vrátil se do Indie.
1966 odešel z vedení agentury Magnum Photos a vrátil se k malování. Fotografii ale neopustil, stále fotografuje portréty a krajiny.
1967 se rozvedl se svou ženou, jávskou tanečnicí.
V roce 1970 se znovu oženil s o 30 let mladší fotografkou Martine Franck a v květnu 1972 se jim narodila dcera Melanie a Henri se definitivně věnuje jen malování.
1975 poprvé vystavoval své obrazy v Carlton Gallery v New Yorku.
2000 - společně se svou ženou Martine Franck a dcerou Melanie plánovali založení nadace Henriho Cartier-Bressona, která by spravovala jeho dílo a zároveň poskytovala výstavní prostor a zázemí pro ostatní umělce.
V roce 2003 byla nadace Henri Cartier-Bressona slavnostně otevřena.

Henri Cartier-Bresson používal výhradně fotoaparát Leica, formát 35mm s objektivem 50mm. To, že fotografuje, chtěl častokrát skrýt a aby na sebe příliš neupozorňoval, přelepil všechny lesklé části na těle foťáku černou páskou. Nikdy nefotografoval s bleskem, tvrdil, že je to stejné jako přijít na koncert s pistolí v ruce. Fotografoval především na černobílý materiál a věřil v utváření fotografie ve fotoaparátu a ne ve fotokomoře.

Jeho snímky ilustrují spíše všeobecné pojmy, jako je radost, štěstí, bolest, smutek, bída, mládí, stáři, krása a pod nimi se skrývající lidský úděl. Fotografování pro něj bylo především humanistickou disciplínou. Ani v těch nejtragičtějších situacích i uprostřed největší chudoby neztráceli hrdinové na jeho fotografiích svoji hrdost, důstojnost a lidskou velikost.

Jeho nejznámější fotografie "Muž, který skáče přes kaluži."

Výroky
"S názvem "rozhodující okamžik" nemám nic společného. V pamětech kardinála de Retz jsem jednou našel větu: "Všechno na tomto světě má svůj rozhodující okamžik" ....a když jsme (s vydavatelem) uvažovali o názvu mé knihy, on najednou povídá: "Proč ne třebe Rozhodující okamžik?" Sedělo to, a tak jak teď ze mne takříkajíc plagiátor..."

"Ten okamžik je otázka soustředění. Je třeba e soustředit, myslet, dívat se, a to je všechno.... Rozdíl mezi dobrým a průměrným snímkem je otázka milimetrů - tedy velice nepatrný rozdíl. Ale podstatný.... Fotografování je pro mne požitkem. Být u toho. Je to, jako bych říkal: "Ano! Ano! Ano!" Žádné "možná", "snad".... "Ano" je chvilka. Okamžik. Přítomnost. Znamená to být u toho. A jak nádherné je moci vyslovit to "Ano", ....je to prohlášení."

"Fakta samotná nejsou zajímavá. Zajímavé je hledisko, z něhož se k nim přistupuje."
Henri Cartier-Bresson zemřel 3.srpna 2004 v Céreste ve věku 95 let.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 AGenuelfIlluse AGenuelfIlluse | E-mail | Web | 25. srpna 2017 v 22:23 | Reagovat

This condition is very tied to the reproductive system and could have several causes for example a consequence of injury or abnormal the circulation of blood inside the testicles.  Core maca through the supplier energetix is definitely an herb that tests quite well for assorted males.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama